Pokus o pohled na větu jako na linearizovanou logickou strukturu, pojednání o významovém i strukturálním jádru věty a pokus o aplikaci této teorie při překladu.

Ke stažení ve formátu pdf...

Vyprávění o slovech, která jmenují a oslovují. O jazyku, jímž hovoří přirozenost toužíc vyslovit Osud.

První zmínky o keltském etniku se objevují v 1. tis.př.n.l., tehdy obývali území dnešního Švýcarska, severovýchodní Francie, jihozápadního Německa a také část Čech. Při svých válečných výpravách pronikli až do Říma (viz pověst o kapitolských husách) nebo do Malé Asie. Čechy Keltové osídlili nadvakrát - poprvé v době halštatské (800-400 př.n.l.), podruhé v 5.stol.př.n.l. při přesunu několika kmenů z území dnešní Francie. Doba vlády Keltů u nás končí v závěru 1.stol.př.n.l., kdy se Keltové ocitli v kleštích mezi dvěma národy - Římany a Germány.

Zpozorňete, když zaklepe. Ztište se! Neboť On, vyzývavý Vhled, přichází polohlasně. Přichází šeptáním, které není nutně spisovné. Kráčí po špičkách, tančí - a každý krok, každá figura je mimořádná. Nepatří do zabydleného pro-středí, nýbrž je vý-středný. Vhlížíme-li, pak odpovídáme na výzvu těla i srdce - odpovídáme na výzvu sestoupit k tomu, co v naší přítomnosti vzhlíží. Proto je vhled vždy nebezpečný - jako každé otevření truhly, každý náročný a obtížný sestup. Když sestupujeme do hloubky, přibližujeme se teplu, žáru a ohni. Často se příliš brzy chceme vzdát. Pálí to. Bolí. Riskujeme. Dáváme se v chance. Vkládáme - tentokrát místo pomylsné ruky - skutečné tělo do ohně. Zbývá se zeptat: Zač? Zbývá se zeptat - zavolat do temně teplé propasti pod nohama, do ohně před námi: Kam sestupujeme? V Máchův věčný pád?!

Prvotní tázání rodící se ontologie.