Zpozorňete, když zaklepe. Ztište se! Neboť On, vyzývavý Vhled, přichází polohlasně. Přichází šeptáním, které není nutně spisovné. Kráčí po špičkách, tančí - a každý krok, každá figura je mimořádná. Nepatří do zabydleného pro-středí, nýbrž je vý-středný. Vhlížíme-li, pak odpovídáme na výzvu těla i srdce - odpovídáme na výzvu sestoupit k tomu, co v naší přítomnosti vzhlíží. Proto je vhled vždy nebezpečný - jako každé otevření truhly, každý náročný a obtížný sestup. Když sestupujeme do hloubky, přibližujeme se teplu, žáru a ohni. Často se příliš brzy chceme vzdát. Pálí to. Bolí. Riskujeme. Dáváme se v chance. Vkládáme - tentokrát místo pomylsné ruky - skutečné tělo do ohně. Zbývá se zeptat: Zač? Zbývá se zeptat - zavolat do temně teplé propasti pod nohama, do ohně před námi: Kam sestupujeme? V Máchův věčný pád?!