Život a jeho podstata je jedním z velkých témat lidstva. E. Schrödinger nazývá život negativní entropií. Tato negentropie (později se jí začalo říkat také syntropie) značí schopnost organizmu uchovávat si nízké hladiny neuspořádanosti a tedy fungovat tak jak funguje. Sám Schrödinger však také řekl, že termín negativní entropie je dosti neobratný (posuďte sami, negativní neuspořádanost) a raději by pracoval s výrazem Energie. Pro čtenáře by však mohly být příliš silné běžné zafixované dojmy, dostavující se při slově energie, a proto by mohlo dojít k nepochopení podstaty věci. Nemohu říci, že bych byl znalcem Schrodingerových teorií, a ani nemám přehled o detailech fyzikálního popisu funkce života, ale je dobré vědět, jak se dá život elegantně popsat, aniž by tím bylo nabouráno jeho věrské, mysteriózní nebo biologické podchycení. Jako skládačka zapadne kruh Schrödingerův fyzikálním faktem, že život je systém o stále nízké entropii, k tomu biologické propojené systémy, protichůdné svaly a elektrické vzruchy a nakonec duše od Boha, která celému, do fyzického kontextu zasazenému, stroji dodává vědomí a svobodnou vůli.

Takže biologický náhled na vznik života. V obecnou známost je samozřejmě rozšířen fakt, že život vznikl z neživota. Inu, to je problematické, jak už jsem naznačoval před pár minutami. I na tom nejjednodušším stupni muselo dojít k velké změně v podstatě neživé hmoty, aby vznikl autonomně fungující negentropický systém. Existuje vědní obor, který se zabývá právě touto otázkou - Abiogenetika. Jak vznikl život z neživé hmoty a to právě zde na pra-Zemi... Po chemické stránce jsou jedním ze základů života aminokyseliny, tedy ze začátku šlo pravděpodobně právě o to, aby nějaké vznikly. Nicméně aminokyseliny dokážeme aplikací chemie připravit i my, ačkoli vzniku života jsme nikdy nedocílili. Zvláštním faktem také je, že nepozorujeme život neustále vznikat i v této době. To by mohlo znamenat, že vznik života byl buď neskutečnou náhodou, nebo jsme nevšímaví, nebo byl vznik života cíleným zásahem (použiji slovo, které v tomto kontextu nesnáším) Designéra, nebo život po svém vzniku upravil prostředí natolik, že zamezil dalšímu procesu vzniku z běžné hmoty. Plus, pokud se ptáme čistě po původu života na planetě, mohl být ještě zavlečen z vesmíru, úmyslně vysazen a chován cizí vyspělou civilizací, atd., ale tím se jen posouvá samotný vznik někam mimo naši domovinu. Mimoto (a to je asi nejdůležitější problém vůbec) ani neznáme přesný sled událostí, který vedl ke vzniku první nukleové kyseliny, které tvoří RNA a DNA a které jsou pro vznik života kritické, neboť jsou to právě ony, které dělají z obyčejných aminokyselin systematicky využitelné proteiny.

Jak tedy vznikl život podle Abiogenetiků: Pohledy se postupem času měnili, tak jako je tomu u vědy obyčejně. Známá a z dnešního pohledu komická je například teorie spontánní generace, jejímž základem byla domněnka, že se živí tvorové rodí při rozkladných procesech organických látek. Tedy například červi ze zkaženého masa, nebo krokodýli z tlejících kmenů v řece. Tato teorie byla celkem nepopiratelně vyvrácena v roce 1668 a to Francescem Redim, který experimentálně dokázal, že z hnijícího masa se skutečně červi nezrodí, pokud do něj mouchy předem nenakladou vajíčka. Potom se však objevila teorie, která vzdáleně připomíná evoluci, ale z dnešního pohledu je opět scestná jako odpověď na otázku vzniku života a to, že každý živý organismus vznikl z jiného, už předtím existujícího živočicha. Tím pádem se u obhájců spontánní generace začalo předpokládat, že nějaké mikroorganismy vznikají ve vzduchu, pokud je v něm dostatek konzumovatelných látek. Důkaz přítomnosti takovýchto organismů podal v 18. Století Lazzaro Spallanzani, ale v 19. Pasteur ověřil, že se ve vzduchu netvoří z neživých látek ani mikroorganismy a tímto nakupením důkazů byla tedy až v 2. polovině 19. století definitivně pokořena teorie spontánní generace. A v té době také došlo k tomu, že se vědecká obec začala ptát po skutečném prapůvodu života, neboť biogeneze nebyla dostačující k popisu vzniku prvního živočicha. Evoluční teorii necháme stranou, ale Charles Darwin se ke konci 19. století zmínil, že dle jeho názoru by mohl život vzniknout v místě, jezírku, kde by byli všechny faktory potřebné k zastoupení nukleové kyseliny a vytvářející tedy první shluk proteinů, který by byl schopen dalšího vývoje. (což je nemožné právě kvůli tomu, že tato hypotéza nevysvětluje vznik genetického systému...)

V roce 1924 uveřejnil Alexander Oparin svůj výzkum, ve kterém tvrdil, že ke spontánní generaci muselo jednou dojít a to v dobách mladé planety Země, kdy atmosféra byla zcela jiná než ta dnešní. Ve své teorii koacervátů se domníval, že ve vodném roztoku postupně vznikali složitější skupiny proteinů, obklopené membránou a postupně se spojovali s ostatními, až vytvořili první živoucí organismus. Všimněte si však, že žádná z těchto hypotéz stále nepočítá s DNA a to je také důvod, proč jsou dnes překonány, přesto však je většina moderních teorií vzniku zaštítěna jejich základní myšlenkou. A jak tedy vzniká život? Je opravdu velké množství abiogenetických větví, ale v zásadě vznik proběhl takto:  Předpokládaná atmosféra Země v době vzniku byla redukující, čili se skládala z metanu, amoniaku, vody, oxidu uhličitého nebo uhelnatého, sulfonů a fosfátů, s minimálním obsahem kyslíku. V této atmosféře mohlo dojít ke spontánní reakci, a následně vzniku monomerů, které mohli sloužit jako základní kameny života - aminokyseliny. Poté mohli vzniknout fosfolipidy - kombinované lipidy tvořící velkou část buněčných membrán. A teď se dostáváme k problému. To co je pro prvotní život kritické je sebereplikace, ale k té je pravděpodobně vyžadována nukleová kyselina a bílkoviny.  Zde dochází ke dvěma rozdílným základním názorům a to že první byli buď nukleové kyseliny, nebo bílkoviny. Tedy se buď vznikl RNA svět dále se tvořících RNA, nad kterými potom v novém prostředí kvantitativně vyhrály proteiny, a tedy se staly stavební hmotou života, nebo proteiny od začátku vedli a zpětná vazba vůbec nebyla zapotřebí... Je mnoho drobných hypotéz a odchylek podle místa a situace, ve které mohl život vzniknout, ale více do detailů už zabíhat raději nebudu...

Smrt - biologie se, obecně řečeno, příliš nezajímá o fenomén smrti. A ještě o hodně míň se zabývá mrtvými organismy. Neboť ve chvíli kdy se ztratí životní funkce, které jsou zkoumatelné, věda se zaměřuje na procesy, které na mrtvolu působí zvenčí.

Smrt je definována relativně jednoduše a to jako zastavení všech životních funkcí. Resp. smrt u člověka je stanovena jako nevratná mozková smrt, tedy nevratná zástava všech mozkových funkcí. Dochází i k částečné, např. buněčné smrti, tedy ukončení funkce jen části organismu, např. ledviny a dochází ke stavu, který ještě není neslučitelný se životem celku. Další „smrtí" je smrt klinická, která se vyznačuje právě ukončením mozkových funkcí nebo většiny ostatních životně důležitých orgánů (popř. všeho), ale je stále ještě možné funkce znovu nahodit resuscitací. Obecně je tedy ale smrt, z vědeckého pohledu, skutečně jen změnou stavu z žití do bytí mrtev.

Ale zde můžeme pokračovat částí druhou, neboť pro náboženství je posmrtný stav většinou ještě důležitější než pozemský život. Pokračovat částí nevědeckou, dogmatickou, věrskou. Křesťanskou.

O tom však jindy...