Zpozorňete, když zaklepe. Ztište se! Neboť On, vyzývavý Vhled, přichází polohlasně. Přichází šeptáním, které není nutně spisovné. Kráčí po špičkách, tančí - a každý krok, každá figura je mimořádná. Nepatří do zabydleného pro-středí, nýbrž je vý-středný. Vhlížíme-li, pak odpovídáme na výzvu těla i srdce - odpovídáme na výzvu sestoupit k tomu, co v naší přítomnosti vzhlíží. Proto je vhled vždy nebezpečný - jako každé otevření truhly, každý náročný a obtížný sestup. Když sestupujeme do hloubky, přibližujeme se teplu, žáru a ohni. Často se příliš brzy chceme vzdát. Pálí to. Bolí. Riskujeme. Dáváme se v chance. Vkládáme - tentokrát místo pomylsné ruky - skutečné tělo do ohně. Zbývá se zeptat: Zač? Zbývá se zeptat - zavolat do temně teplé propasti pod nohama, do ohně před námi: Kam sestupujeme? V Máchův věčný pád?!

Dost bylo vhlížení o vhledech! Začněme spřádat tkaninu jmen.

Vhledem nazýváme něco podstatně subjektivního (ne pod-vrženého), něco,  jehož povaha vládne ze sedla čiré (a ve své čirosti potentní) nepopsatelnosti. Okamžikem zařazení a popisu tato jedinečnost zaniká (tj. nastává apokalypsa - zjevení - jev), vhlížené ztrácí svou intimní (doslova nejvnitřnější) identitu a stává se (stav, statut) věcí veřejnou - impotentní, statutární. Neboť, kde není Hybatele, není pohybu, ni schopnosti plodit, ni síly a moci.

Každá věc veřejná je nezávislá na kontextu (contextere - spojovat, kontext je soupodstatný s interiérem, tj. s prostorem, jenž věci uvádí do souvislostí - spojuje je) a situaci (její situací je souhra veřejného mínění, názoru, nazírání a kulis, které si sama postaví). Hleďme, abychom zveřejňovali jen to, co může být exteriérovou (nekontextovou) vědou pochopeno (ruce dělníka pravdy se nehodí na trpělivou práci hodináře - tak ani jemné ruce hodináře nejsou vhodné při stavbě pravovědných konstrukcí). Některá slova jsou vyhrazena pro rodinný kruh subjektivity. To je třeba respektovat, nechceme-li vyhlašovat zbytečné války, krást, co je Druhého, milovat, co nám není blízké. Zvláštěpak, jsou-li kruhy (rodinné, milostné, náboženské) nesoustředné.

Věda po dlouhá staletí kladla na skutečnost (poutala ji, otevírala spisovné rozměry a zavírala nespisovné) skličující podmínku objektivity (stát proti člověku, být objektivní = být předhozen, ob-iacere). Co nebylo objektivní, to muselo být něčím jiným - objektivním - vysvětleno (světlo jako nástroj objektivity, objektivizace světa; světlo bylo a bude vždy klíčem ke vztahování se ke světu; interpretace poměru světla a tmy bude vždy zakládající vzor pro ostatní poměry). Co takto vysvětlit nešlo (nebylo v lidské síle - otevřené problémy pro budoucí lidstvo - skoro každý problém - jen malá část myslitelných problému je řešitelná v rámci své teorie - zbytek vyžaduje nesmrtelného, dokonalého řešitele, jehož výpočetní schopnosti dalece přesahují schopnosti člověka - takovým řešitelem se člověk může stát jedině tak, že ony problémy vyřeší - kruh, bludný kruh - hledejme východ, výstup!), bylo samo přinejlepším zneváženo (chudák Smysl). Kolik cenného jsme zapomenuli v tomto dlouholetém a vyčerpávajícím zápase o skutečné. Zápase, v němž se zrodila naše - evropská - křesťanská - židovská - novověká - universitní - etc...- věda. Inteligence měla být napříště (po vzoru Otce, Syna a Ducha) jen schopností rozpoznávat věci, které nejsou z tohoto světa (Úlohy: rozpoznat atom, přímku, gen, správný prostor...). Racionalita vskutku disciplinovaná - hned ohlásí, kde přespává disent všech věd -neurčitost.

V posledních letech se rozmohl tzv. interdisciplinární výzkum. Odborníci z různých oborů se sjedou a diskutují nad odborně nevymezeným tématem (tj. neexistuje jeho jedinečné, jasné zařazení do stromu vědeckých disciplín). Říkají si Třetí kultura (Snow). Většina takových snah končí neúspěchem, který spočívá v neporozumění. Těmto totiž primárně nejde ani tak o pochopení oné nevymezenosti tématu, nýbrž o její potření, zničení, rozmělnění v kontextovou nezávislost (resp. o vytvoření takové situace, takového kontextu, který bude spisovný). Chtějí nevymezené téma proměnit a objektivizovat. Chtějí mu připsat novou, veřejnou povahu (veřejná situace). Zapomínají - nebo si snad vůbec neuvědomují - že tím přestávají zkoumat onen původní fenomén, k jehož základní bytnosti právě nevymezenost patřila, a nahrazují jej kulisou své objektivní pohádky.

Rozhodl jsem se proto vystoupit s pojmem Rozhraní. Pobyt na Rozhraní není srovnatelný s interdisciplinárním výzkumem, neshoduje se s ním ani v metodě, ani ve smyslu. Chtěl bych se pokusit dobrodružně odcestovat (od všech cest) a zabydlit takový prostor, který se nechává (on se nechává) prostupovat ve své panenské neurčitosti, ve své intimitě. Nechci být dotěrný, jak varuje necitlivé a nevnímavé (smysly znevažující) dogmatiky Nietzsche. Nechci nic vymáhat (natahovat přírodu na skřipec, jak dí F. Bacon), do ničeho tvary nutit. Ne. Radím, abychom se dvořili. Nabízeli se. V situaci, kdy situace vzniká a zaniká. Radím otevřít interiér světa (Lucifera - svět jako světlonoš), odemkne-li jej jeho Paní zevnitř. Nechápejte tuto snahu jako iracionální (ve smyslu neschopnosti vážit, racionálně smýšlet), nebo snad jako pokus napadnout a zničit vědu (jakýsi neústupný anti-scientismus) - tím je ze všeho nejméně, byť se povrchním může zdát pravý opak. Nerokuji proti vědě, která ví, nýbrž proti pravovědě, která ví pravdu - Pravdu nelze vědět!