Prvotní tázání rodící se ontologie.

1. Arché a další souvislosti

• Vznik filosofie. Stále méně primitivní názory na svět počínají nabývat samostatného, od bezprostřední praxe odděleného vyjádření, získávají ideovou, teoretickou podobu, postupně se formují v první ucelenější koncepce. Předmět filosofie se specializuje, v jistém smyslu zužuje, zpřesňuje a obohacuje, je však třeba určité sebereflexe, než si filosofie uvědomuje, že jejím základním problémem je otázka po bytí - formuluje totiž tuto otázku zprvu oklikami a bez předem vymezeného pojmu bytí.
• Aρχη jakožto prazáklad všeho dění a zjevování. Jednoduchá pralátka; počátek, konec i vše prostupující princip. První označení pro to, co poskytuje jsoucnům jejich bytí.
• Milétos, Krotón a Efessos - první přírodně filosofické koncepce.

2. Elejská škola

(Jihoitalská Elea, přelom 6. - 5. stol.; Otázky podstaty a jevu. Pojmy prostoru a pohybu.)

2.1 Xenofanés z Kolofonu

• Filosof, básník a kritik antropomorfního charakteru náboženských představ. Z díla se dochovaly Σιλλοι (Posměšky), podle nichž byly později obecně nazvány satirické básně. Složil epickou báseň Περι φυσως (O přirozenosti věcí). Spíše než za prvního představitele elejské školy jej můžeme označit za jejího inspirátora.
• Počátky negativní teologie. „Žádný člověk nikdy jasně nepoznal pravdu o bozích a ani ji nikdy znát nebude." [1] Z hlediska svého pojetí boha jako nejvyšší bytosti kritizoval ostatní náboženské představy, pojímaje svého boha jako jsoucno v ničem podobného lidem. „... bůh je věčný, jeden, veskrze sobě podobný, ohraničený, kulové podoby a všemi částmi vnímající..." [1] O tom, jak Xenofanes chápal poměr nejvyššího boha ke světu vůbec, si nelze na základě dostupných zlomků vznést jednoznačný závěr.

2.2 Parmenidés

• V mládí spojen s kruhem pythagorovců, sdílel i některé názory orfiků, od nichž později upouští. Konfrontace s iónským materialismem, zejména s myšlenkami Hérakleitovými.
• Nové uchopení pojmu ειναι (být) - poprvé získává specificky filosofický smysl. I u něj se ovšem bytí, které je dostupné pouze myšlení a které je určitelné logicky, charakterizuje jako stálé, stejné, souvislé, neměnné a kulovité, ale necharakterizuje se jako ryzí pojem, jako čistá kategorie.
• Jeho hexametricky psaná báseň Περι φυσως, nepříliš rozsáhlá, je sice necelá, ale není to již pouhý citát; celá architektura je ještě patrná. Inspirován rozumovým, a to zejména dokonalejším matematickým poznáním, přidržel se Parmenidés ve svých úvahách základního postřehu: i když musí být možno odvodit αρχη z našeho běžného smyslového poznání, nesmí mít smyslovou povahu. Proto bychom měli odlišovat dvě oblasti: oblast pouhého mínění a zdání - δοξα, založeného vždy na smyslech, a oblast vědění, myšlení - επιστημη, jímž lze dosáhnout sféry neproměnného a stálého, tedy pravé skutečnosti a pravdy - αληθεια.

Nuže já ti teď povím a slovo, jež uslyšíš, podrž,

které lze jenom cesty si mysliti zkoumání všeho:

jedna cesta, že jest a že vůbec nebytí není,

dráha to přesvědčení, neb ono provází pravdu;

druhá pak cesta, že není a že je nebytí nutné.

O této cestě ti říkám, že nelze ji poznati jinak,

neboť nejsoucí ani bys nepoznal - není to možno-

ani je nevyslovil, vždyť myslit a být je totéž.

(Zl. B 2 a 3 z Prokla)

• Parmenidés navázal na Xenofanovu myšlenku o jediném jsoucnu, jediném bytí, které podle něj nemůže mít reálného protikladu, tedy nebytí.

„To, co se říká a myslí, musí nutně jsoucno být,

neboť bytí je, zatímco nic, to není." [1]

• Tyto teze o neexistenci nejsoucna a nebytí mají v Parmenidově filosofii zcela konkrétní, a to fyzikální a kosmologický smysl. Nebytí znamená totiž prázdno, prázdný prostor. Jestliže tedy Parmenidés prohlašuje, že nebytí není, znamená to, že neexistuje žádné prázdno ani změna, a tedy i pohyb. Svět je souvislý souhrn látky nebo kulovité těleso a existuje pouze jsoucno jako látkou zcela zaplněný prostor.
• Zdá-li se na první pohled Parmenidova teorie nesmyslná a zcela protikladná zejména názorům Hérakleitovým, při pozornějším promýšlení můžeme odkrýt paralely. Pro Parmenida by se mohlo být voda a být vzduch mít stejně jako běžet rychle a běžet pomalu ke slovu běžet. Ať už někdo běží nejdřív rychle a potom pomalu, nemění to nic na tom, že běží. Obdobně látka, jež je nejdřív vodou a potom vzduchem, spadá stále pod bytí. Naopak Hérakleitos by zřejmě hovořil o smrti vody a zrození vzduchu. I když probíhají podle Parmenida nějaké změny, nejsou to žádné změny bytí v nebytí. Všechny změny se sice odehrávají v rámci jsoucna, ale nejsou to změny jsoucna samotného.
• Od Parmenida, a vlastně už od Xenofana, lze sledovat i ten typ filosofické teologie, jež boha ztotožňuje s oním „dokonalým jsoucnem" a pak dedukuje boží vlastnosti. Poprvé důsledně využívá základní logické principy, které později rozvíjejí sofisté i Platón a které systematicky pojednává Aristotelés.

2.3 Zenón

• Zenón je oproti většině docela zvláštní typ filosofa. K jeho jménu se totiž nepojí žádná vlastní kladná filosofická myšlenka a pouze domněnky můžeme vyslovovat o tom, jakých byl vlastně metafyzických názorů. Přejal základy svého učitele Parmenida.
• Na půdě hérakleitovského myšlení o předmětném světě dokazoval i obhajoval Zenón ve svých úvahách proti Hérakleitovu stanovisku základní eleatské názory: že je jediné, věčné, neproměnné bytí, kdežto nebytí neexistuje, a neexistuje tedy ani prázdný prostor. Zenón si uvědomil, že záporný výrok dokáže být daleko záhadnější a provokativnější nežli kladný. Jeho nepřímé důkazy - aporie - vznikly jako zbraně proti evidenci smyslového poznání, avšak obrátily i proti evidenci poznání logického. Parmenidovo dílo obsahovalo dvě klíčové teze: 1) bytí je zajedno s noein (chápáním); 2) jsoucno jest bytí, tj. v každém momentu celé a nerozlučitelné.

Důkazy proti mnohosti:

• „Vše, co jest, musí mít určitou velikost a tloušťku a jedno od druhého musí mít jistou vzdálenost. A o tom, co předchází, platí totéž. Neboť i to bude mít velikost a bude před ním něco předcházet. Podobné tvrzení však, jednou řečeno, lze vždy opakovat, neboť nic nebude poslední ani nebude jedno beze vztahu k druhému. A tak, jsou-li věci mnohé, jsou nutně veliké i malé; malé tak, že nemají velikosti, veliké tak, že jsou bez mezí." [1]
• Připustíte-li dle Zenóna mnohost, musíte nutně připustit i dělbu do nekonečna, což vás přivede k úplné nerozlehlosti. Myslíte-li dělitelnost jako ustavičně opakovatelnou, pak i ta nejmenší částečka bude ještě nekonečná, obsahujíc nekonečný počet částí.
• Ještě naléhavěji lze formulovat tentýž spor, zároveň však tušíme meze argumentace.
• „Je-li mnohé, je nutno, aby ho bylo právě tolik a ani méně, ani více. Je-li ho tolik, kolik ho je, mělo by být omezeno. Je-li mnohé, jest nekonečný počet jsoucích věcí: neboť mezi věcmi jest vždy něco uprostřed, mezi těmi opět něco, a tak je nekonečnost jsoucích věcí" [2]
• Řešením by mohla být snad jen neprostorová, nadsmyslová jednota bez zachytitelných částí, postihnutelná jako celek. Vnímání souvislostí jsoucen v prostoru a čase potvrzované pohybem, mizením a narůstáním kontinua, ovšem podobným domněnkám brání, jedině snad, že bychom onu jednotu viděli ve věčném a ustavičně opakovaném řádu kontinua, obtížně však postihnutelném.

Paradoxa pohybová, dichotomie, Achilleus, šíp, stadion:

• Argumenty proti složenosti prostorového a časového kontinua. Z předpokladu aktuálně nekonečného vychází dichotomie a Achilleus, šíp a stadion pak z teorie atomické povahy prostoru a času. Ve své době způsobily aporie zděšení a s logickými obtížemi, kterým někdy Zenón podlehl, zápasila antika vůbec velmi těžce a zcela je neobjasnila nikdy.
• Zenón je bezpochyby člověk osudového přínosu pro matematiku, logiku, filosofii. V rámci matematiky znemožnil redukcí ad absurdum pythagorejský infinitismus, v důsledku čehož musela být veškerá matematika budována jinak, totiž takovým způsobem, aby se vyhnula obtížím plynoucím při objevení iracionality z pojmu nekonečna. Nesmírný je rovněž Zenónův přínos pro formální logiku, význam pro materiální filosofii je ovšem největší. V souvislosti s paradoxiemi ukrytými v samotném srdci jevového světa se těžiště od obecné ontologie obrací opět k φυσις.

Citace:

[1] Diogénés Laeritos: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil A. Kolář, Pelhřimov, 1995.

[2] Svoboda,K.: Zlomky předsókratovských myslitelů. Filosofická bibliotéka, Praha, 1944.